Jiří T. Král
25.01.2012
Kritik psychologem aneb Ševče, drž se svého kopyta
Jeden si myslí, že v jeho stolní společnosti sedávají literáti či kritici, a vůbec netuší, že k němu co čtrnáct dní přisune židli i vystudovaný psycholog. Je mu totiž záhadou, jak jinak mohl Štefan Švec komentovat moji kritiku Tvaru následovně: „Jiří T. Král je tím typem komentátora, u kterého všichni předem vědí, komu straní a komu ne. Tvar nemá Král z mnoha osobních i neosobních důvodů rád. Jeho názory jsou tudíž osvěžující, ale nijak zvlášť relevantní.“ To máte tak: říkáte svým spolustolovníkům, že Tvar je dělaný špatně, že v něm je ke čtení vždy maximálně čtvrtina materiálů, ale psychologa nenachytáte, ten hned přemýšlí nad vašimi postranními motivy – tuhle jste přeci vedl s jeho redaktorkou Boženou Správcovou polemiku, onehdy se nezmínili o vaší knize, i když jí do redakce dostali. Psycholog bystře zvažuje všechny okolnosti, nejde o nic menšího než o jeho konečné vítězství nad protivníkem v polemice – když mu druhý oponuje, už se může jen shovívavě usmívat: „Ty jsi přece tak předvídatelný, hošánku, osvěž mne svým irelevantním názorem, zase někomu straníš.“ On sám už vstoupil na nebesa objektivity, takže klidně může převzít váš irelevantní argument a udělat z něj pravdivé tvrzení: „Tvar skutečně není tvůrčí, energií nabité periodikum, jakým snad býval před deseti, patnácti lety. Je unavený, urousaný, šedivý, smutný.“ Panečku, hned jde o jinou písničku, než když to samé tvrdí nějaké osobními (a neosobními) animozitami zmítané trdlo. A jako psycholog má Švec hned odpověď, proč je Tvar špatné periodikum. Považte: „Není to vina Tvaru. Kdyby se jeho redaktoři nestarali o peníze, už dávno ten časopis nevychází. Jak by mohl být s podobnou redaktorskou sestavou dobrý, ukazuje jeho historie. Jenže když chcete za hluboce podprůměrné peníze bez jistoty a perspektivy co dva týdny naplnit plachty plné textu, neudržíte glanc věčně.“ Švec nám sugeruje dvě věci. Za prvé: redaktoři se pídí po finančních prostředcích na své periodikum, a proto už jim nezbývá čas na dobrou práci – jako by nevěděl, že Tvaristé žádné peníze neshánějí a ani to neumí, což ostatně sami přiznávají. A za druhé: od redaktorů prostě nemůžeme chtít víc, když jsou jejich platy směšně nízké. Ale samozřejmě, jakmile má někdo málo peněz, pochopitelně nemusí pracovat na sto procent, stačí tak na dvacet: učitelé mohou děti vzdělávat jen tak halabala, pokladní v supermarketu přece také nemůže za to, že vám přičetla nějakou tu desetikorunu k účtu, a kdo by uklízel veřejné záchodky pořádně, když za to dostane nula nula nic. Případ Tvar je tedy jasný: kdyby mu dali víc peněz, to by nám jeho redaktoři teprve ukázali, jací jsou kabrňáci, ale protože žijí v nedostatku, musíme se holt spokojit s urousaným periodikem. Dobrou kulturu je přeci možné vytvářet jen s plným bříškem a mastnotou ve vousech.
Celý článek
2.01.2012
Plačky z Tvaru
Jednomu už dlouho nebylo tak trapně. Ano, některé osobní situace neproběhly zrovna tak, aby mu nezrudly uši, nicméně nejtrapnějším zážitkem posledních měsíců bylo čtení posledního čísla literárního obtýdeníku Tvar. Tolik plačtivosti provázené lhaním, manipulací a neupřímným moralizováním by nesnesli ani lidé s mnohem silnějším žaludkem. Tvaru nezbyly peníze na řádné číslo, vydal tedy 21. číslo roku 2011 jako pdf na internetu. Jeho hlavním obsahem jsou plačky nad tím, že není dost financí na nekomerční časopisy a že by s tím stát měl něco dělat, protože jinak českému národu hrozí úpadek a plané neštovice. Neboť: „Bez sebereflexe a kritického myšlení se z jednotlivce stává nezralý, sobecký a snadno manipulovatelný živočich, z kolektivu občanů pak kýmkoliv ovladatelná tupá masa.“ Na tomto tvrzení jistě cosi je, podivná je ovšem myšlenka, že tuto sebereflexi a kritické myšlení obyvatelé české kotliny bez literárních časopisů ztratí. (Pokračování v prvním čísle časopisu roku 2012 Dobrá adresa – zde na str. 46)
Celý článek
17.12.2011
Libuško, předveď nám bláto na hřišti
Jeden se někdy nestačí divit odvaze reklamních copywriterů. Tuhle tupě sledoval reklamní blok na jedné komerční televizi, když ho z letargie vytrhl spot na hru Activity GOLD EDITION, při které se pomocí pantomimy, popisu či kreslení přibližuje určitý pojem. A helemese, co k čemu slogan ke hře vybízí: Zkuste předvést bláto na hřišti. Jeden nemohl uvěřit vlastnímu sluchu: buď autoři reklamy, potažmo sloganů ve hře, neznají český idiom, popisující situaci, kdy se někdo – s prominutím – posral, nebo se jim zdá být opravdu vtipným ve hře pro celou rodinu. Jeden se v takovém případě hlásí do konkursu na vymýšlení dalších pojmů. Rád by totiž viděl, jak se v nějaké rodině předvádí třeba zlatý déšť, položení bezdrátového kabelu, házení šavle, pokročilí pak ostatním ukážou propálení pánvičky či obdělání zahrádky.
Celý článek
19.11.2011
Otázka dne: Byl Magor Jirous bolševik?
Jednomu nedá, aby v den pohřbu básníka Ivana Martina Magora Jirouse nepřispěl ke všeobecnému vzpomínání také svou troškou. – Bylo to snad v roce 1990 či 1991, kdy jsme s kamarádem dělali ochranku na demonstraci pravicových stran: křesťanských demokratů, Hnutí za občanskou svobodu, Klubu angažovaných nestraníků a snad i – paměť už úplně neslouží – liberálních demokratů. Řečníci tenkrát mluvili z balkónu vinárny Astra na Václavském náměstí (kde pak dlouhá léta sídlil knižní palác Kanzelsberger). Naším úkolem bylo pouštět na balkón jen ty, kteří měli od všech svolení promluvit k davu. V jednu chvíli do vinárny přišel podroušený Magor s tehdy populární postavou – Svatým Vincentem, malířem, básníkem, zpěvákem, skladatelem a především úplným šílencem Vincentem Venerou. Vincent byl oblečen v jakémsi hábitu (snad z „přebytků“ katolické církve), držel mikulášskou berlu a mezi žehnáním všem přítomným si stěžoval, že strašlivě zdražili kafe v Malostranské kavárně. Magor se zatím cpal na balkón, že chce mluvit ke shromáždění, neb na to má právo. Poprvé jsme jej odrazili celkem hladce. „Musíte to mít schválené všemi organizátory,“ říkali jsme mu. K tomu se však nikdo neměl, a tak se po chvíli Magor začal dobývat na balkón násilím. I chytili jsme jej s kamarádem každý za jednu ruku a tahali zpět do místnosti, mával s námi ovšem jako s užíváním. Po chvíli nám přiběhl na pomoc starší bělovlasý muž, který přes svůj věk měl větší páru než my, mladí neduživci. Chytil Magora za klopy košile a říkal mu: „Když ti nepovolili mluvit, tak mluvit nebudeš.“ To ovšem básníka rozzuřilo, udělal stejný chvat a zblízka staříkovi řval do obličeje: „Ty mi nebudeš přikazovat, ty bolševická zrůdo.“ V tu chvíli ovšem vzteky zrudnul i jeho protivník, sám totiž seděl celá padesátá léta. A než je roztrhli, byli všichni přítomní svědky potyčky dvou dlouholetých vězňů komunistického režimu (jeden si odseděl dvanáct, druhý devět let), kteří si nadávají do bolševiků. To jsou paradoxy, řekl by jiný disident, který ovšem ten den nebyl v Astře přítomen.
Celý článek
19.08.2011
Otázka dne: Jakou sexuální dysfunkcí trpí následující text?
Jeden dosud pátral – a často marně – po kvalitním čtení v literárních časopisech. Až týdeník nazvaný Lepší noviny mu otevřel oči: opravdovou literární studnicí jsou zřejmě inzertní časopisy. Četba na pokračování (snad novela, snad román) s názvem Atlet „přibližuje život mladého sportovce“ a činí tak opravdu sportovně dynamicky. Posuďte sami: „Za půl roku se šla s kamarádkou podívat na atletické závody. Viděla tam pěkného, skoro dvoumetrového, svalnatého kluka, který jí připomínal Romana. Byl to Vašek. Otočil se a díval se do stropu. ´Promiň,´ řekl. Byl naštvaný sám na sebe. Ve dvaceti by se mu to stávat nemělo. Vždycky měl dlouhou erekci, ale v posledních dnech se to změnilo.“ Jeden se nemůže zbavit dojmu, že autor (šéfredaktor onoho inzertního týdeníku Miroslav Oupic), který popisuje erektilní dysfunkci hlavního hrdiny, trpí ve svém psaní rovněž jistým sexuálním problémem - v odborné literatuře se mu říká ejaculatio praecox.
Celý článek
26.07.2011
Otázka dne: Kolik lidí musím zabít, abych dostal LCD televizi?
Norský masový vrah Anders Behring Breivik si prý svůj trest odpyká ve věznici Halden Fengsel, kde má každý odsouzený (většinou jsou to vrazi a násilníci) pokoj s miniledničkou, LCD televizí a vlastní koupelnou, může si nahrát svůj singl, joggovat, pokecat s dozorci, posedět v knihovně či si pozvat návštěvu přes noc. Vzhledem k tomu, že jeden stejně tráví celé dny zavřený doma a do knihovny se mu mnohdy nechce trmácet přes celé město, dělí ho od výletu do Norska a spáchání nějakého toho hrůzného zločinu už jen jediná otázka: Je možné tam také blogovat? Druhou možností je, že jeden slíbí, že bude hodný a neopustí příštích 20 let svůj byt a norská vláda mu za to koupí LCD televizi a bude ho živit.
Celý článek
25.07.2011
Povinností konzervativních křesťanů je střílet mladé levičáky
Jeden taková vyjádření čekal, i když ne tak hrr hrr. A teď má starost, jak si opatřit nějakou zbraň, aby mohl na táboře sociálních demokratů odprásknout pár mládežníků po vzoru šíleného norského vraha Anderse Behringa Breivika, který na ostrově Utöya zabil na 70 mladých lidí z Norské dělnické strany. A protože se tento pomatenec hlásil ke křesťanství, Karel Dolejší v Britských listech hned zdůraznil, že „konzervativní křesťanství jednou provždy ztratilo pel politické nevinnosti“, a jasně ukázal, které že to ideje přímo vedou ke střelbě do bližních. Takže máme to tu: Roman Joch či Michal Semín (a bohužel i autor těchto řádek) se budou muset chopit palných zbraní a konečně projevit své skryté cíle, protože když jeden není příliš nakloněn multikulturalistům a marxistům, je jaksi z podstaty věci strůjcem norské tragédie. Stejně tak by měl zpytovat svědomí prezident Václav Klaus, protože ho vraždící dement ve svém 1500stránkovém manifestu dvakrát citoval, a jak píše Silvie Lauder z týdeníku Respekt: „Na znepokojení a lítost, že jeho názory byly inspirující pro masového vraha, stále čekáme.“ Jeden si ale myslí, že je to stále málo – za nos by se měli chytit všichni, které Breivik kladně zmiňuje (nebo aspoň jejich potomci a následovníci): Franz Kafka, George Orwell, Winston Churchill, hrdina norského antinacistického odboje Max Manus, nizozemský politik Geert Wilders, templáři, svobodní zednáři, Eduard Beneš, Budějovický Budvar atd. Druhá možnost je, že se za nos chytnou novináři, píšou takovéto zhůvěřilosti. Vlastně, kdepak, jeden se omlouvá, první možnost je mnohem pravděpodobnější.
Celý článek
20.07.2011
Posvátné pravidlo: žádná kniha není šunt
Jeden nevychází z údivu, jaké argumenty jsou schopni v literárních periodicích vypustit z pera. Takto jej konsternoval Leopold F. Němec v časopise h_aluze, který napsal: „Vždycky jsem si myslel, že recenze se píší především proto, abych si knihu (já čtenář) koupil. Kdežto argumentace, proč ten verš, báseň či sbírka je uvařená z vody, básník balamutí a fixluje, je kritika, která směřuje spíše k „zasvěcené“ veřejnosti, která knihu již četla.“ Tomu jeden říká rozdělení rolí: recenzent má být cosi jako propagační pracovník, zatímco ve specializovaných periodicích si pak „zasvěcená“ veřejnost může přiznat, že daná kniha je vlastně pěkná blbina. Jeden je rád, že se Němec neživí jako motoristický novinář: s takovou logikou by nám jistě vychválil kdekteré čínské auto a pak by si se zasvěcenými kamarády moc pěkně podiskutoval o jeho mizerných brzdách.
Celý článek
22.06.2011
Obyčejný příběh obyčejného člověka
Jeden se nemůže vynadivit tomu, že si mnozí lidé sami nadávají. Každou chvíli totiž čte či slyší, že se někdo označuje za obyčejného člověka, jak to udělal například Petr Kužvart v Britských listech: „Vzepětí milionů v arabském světě, ve Španělsku, ale i v Řecku, Francii a třeba v Mexiku, ale i na Islandu svědčí stále a znovu o tom, že problémy, postavení a zájmy nás, obyčejných lidí, jsou víceméně stejné.“ Jeden nechce Kužvartovi zakazovat, aby sám sebe považoval za tuctového a fádního, jen je mu divné, že tolik bližních odmítá svou neobyčejnost. Obyčejná může být například omáčka, naproti tomu každý člověk je svým způsobem jedinečný. Lidé označující se za „obyčejné“ se zároveň hlásí k tomu, že jsou prostřední, nezajímaví a nedůležití, prostě to, čemu se ve vojenské hantýrce říká kanonfutr. Dobrovolně, nikým nenuceni, se vzdávají své lidské důstojnosti. Jeden se proto hrdě hlásí k tomu, že je člověkem neobyčejným a že se s potěšením stýká s dalšími neobyčejnými lidmi. A lidi obyčejné má rád – asi tak jako svého kocoura.
Celý článek
21.06.2011
Třasořitkové na levém křídle
Jeden si až dosud myslel, že je demokrat, ale Adam Borzič mu v článku v Deníku Referendum otevřel oči: není nic jiného než nositel totalitního myšlení. Dokládá to na jedné srdceryvné historce, tak tragické, až se jednomu derou slzy do očí. Borzič píše: „Sedím si takhle v baru s jedním známým a řeč se ve svých zákrutách stočí na téma nedávné stávky. Můj známý mě nejprve ujistí, že nestojí na té ani oné straně a pak přizná jako na mučidlech, že vlastně stávku podporoval. Odvahu mu dodal jen fakt, že já svoje postoje neskrývám. Po chvíli je na něm zdát znatelné oddychnutí, konečně někomu mohl sdělit, co si vlastně myslí, protože v pražských barech a salónech neradno se odborářů zastávat. Přizná mi, že když slyšel reakce svých známých, zařekl se, že nikomu svůj postoj nesdělí. Je to neuvěřitelné, horem dolem jsme přesvědčováni, že pravice znamená svobodu a levice nás chce zavléct kamsi do strašných bažin totalitní minulosti a současně žijeme ve společnosti, kde si lidé netroufají říci veřejně vlastní názor.“ Jeden je otřesen, co dosud svými nesmlouvavými postoji způsoboval: protože měl jasný názor a ještě k tomu jej vyslovil, vytvářel mezi svými levicovými přáteli paniku a strach. A protože podobný názor na stávku měla většina jeho kamarádů, není divu, že se ti se srdcem nalevo cítí existenčně ohroženi: vždyť kolik jen ti pražští měštáčkové napsali dopisů zaměstnavatelům, ať jejich názorové oponenty vyhodí z práce, kolik jen udání přišlo na tajnou policii, aby je zavřeli, až zčernají. Jeden se domnívá, že až se příště sejdou dva zástupci pravice, měl by jeden z nich automaticky začít zastávat levicové postoje, aby se nově příchozí levičák nerozklepal strachy a mohl svobodně mluvit. A až pak „samostatně myslící jedinci“ (tedy ti, kteří zastávají stejnou ideologii jako Borzič) početně převáží na lidmi, které infikoval „moloch neoliberalismu krmený morálním kýčem odpovědných a slušných občanů“, budeme zde konečně mít skutečně svobodnou společnost, v níž si všichni troufnou veřejně říkat ten správný názor.
Celý článek
Domů